Uprchlická krize na vlastní oči

4. 3. 2022

Včera v poledne jsem se vrátil domů a stále sumíruji, co jsem za poslední 2 dny zažil. Odkud jsem se vrátil? Zjednodušeně řečeno - z obce Vyšné Nemecké na východě Slovenska.

Ještě v pondělí se nás většina neznala, ale ve středu ve 3 ráno už jsme vyráželi v 9 autech směr Slovensko. V autech navíc bylo naloženo spoustu humanitárního materiálu, který se podařilo vybrat za necelé dva dny. O tom ale zase třeba příště.

Celý příběh, bych pak rozdělil na následující etapy:

Cesta Brno - Vyšné Nemecké

Po přibližně 7 hodinách cesty s občasnými zastávkami na tankování jsme dorazili do cíle. Po cestě jsme míjeli kolony aut proti nám, naložené lidmi, stejně tak autobusy plné maminek s dětmi. Na poslední benzince v Michalovcích nebyl nikdo, kdo by nejel do Vyšných pomáhat.

Po příjezdu jsme se pozdravili s panem starostou, který řekl, co máme kde vyložit a poslal nás do další obce se zbytkem materiálu. Vzhledem k tomu, že všechny obce u tohoto hraničního přechodu mají do 100 obyvatel, nemají tak žádné velké sály, které by se daly použít jako sklady. Proto jsme věci vykládali ve dvou obcích - Nižné Nemecké a Svojkov.

Pomoc na místě

Po vyložení humanitárního materiálu jsme se vrátili do Vyšných a na prosbu pomocníků z místní fary jsme naložili naše dodávky i nějaké osobáky a odvezli darované oblečení do nedalekého městečka Sobrance, kde pro sklady obětovali tělocvičny místní základky. Ve skladech pak věci třídí učitelky se svými žáky. Původně jsme měli převážet i nějaké potraviny k hranicím, ale kvůli organizačním zmatkům k tomu nedošlo. Mimochodem, ty potraviny byly uloženy přímo v kostele. S odvozem jsme rádi pomohli, ale i přes to jsem se dobrovolníků z fary musel zeptat, proč s takovými převozy nepomáhá armáda či hasiči. Odpověď byla hodně smutná – ze strany státu je podpora minimální a všeobecně se o uprchlické krizi na Slovensku moc nemluví. Veškerou pomoc koordinují starostové a místní faráři.

Svačina na faře

Jako poděkování za pomoc nás pan farář pozval na pozdní svačinu na faru. Pan farář je obrovsky energický a akční člověk. Sám o sobě ze srandy říkal, že je největší pašerák v okolí. Říkal to sice ze srandy, ale svým způsobem je to pravda. Nebýt něj a jím organizovaných přejezdů plných kamionů do uprchlického tábora pro 12 tisíc lidí u Užhorodu, lidé by za hranicemi byli hlady a nebylo jim teplo. Oficiálně se humanitární pomoc smí přes hranice dostávat pouze s organizací státu, který to však nemá vůbec zvládnuté. Naštěstí je tu pan farář, který se snaží ze všech sil a kamiony dostává “za čáru”. Během rozhovoru se nám také ukázal v neprůstřelné vestě, kterou mu “kdyby náhodou” dovezli jiní čeští dobrovolníci, nebo vykládal o různých příbězích uprchlíků. Vysvětloval nám také, jak se v Kyjevě míchá napalm nebo jak ukrajinští vojáci po večerech počítají, kolika ruských vojáků se zbavili (čtěte to jak si myslíte) a kdo má nejmenší počet, platí flašku kořalky. Přijde vám to nemorální? Vzhledem k tomu, co tam Rusové páchají za zločiny (viz níže), to nemorální není.

Odvoz kyjevské rodiny do Polska

Za mě jeden z nejemotivnějších zážitků v životě, možná i nejvíc. Přes Maltézký řád, který organizuje propojování uprchlíků a odvozů, na mě přišla prosba o odvoz 5členné rodiny na SK-PL hranice, kde si je převezmou jejich polští známí. Jednalo se o rodiče (otec měl výjimku z mobilizace) a přibližně 12letého chlapce a dvě přibližně 5leté holčičky.

Už od začátku bylo jasné, že to nebude obyčejná cesta. V průběhu celé asi dvou a půlhodinové cesty jsme spolu hovořili nejen o válce, ale třeba i o našich kulturách. Jejich příběh mě zasáhnul. Ještě 24 hodin před tím byli v Kyjevě, bydleli blízko televizní věže, kterou to odpoledne Rusové ostřelovali, při dalším večerním ostřelování Kyjeva taktéž v jejich blízkosti si maminka řekla “na moje děti nikdo střílet nebude”, sbalili to nejnutnější a utekli. V létě měli těžkou autonehodu, ze které naštěstí vyvázli v pohodě, ale přišli o auto, proto museli cestovat 14 hodin vlakem do Užhorodu a následně čekali 5 hodin na přechod hranic. V kontextu ostatních příběhů se jednalo o poměrně krátkou dobu cesty na hranice. 

Jak cesta pokračovala začali vykládát o hrůzách, co v posledních dnech obyčejní civilisté zažívali. O tom, jak ruští vojáci rabují obchody, vykrádají bankomaty nebo přepadají lidi na ulicích a okrádají je o hotovost (proto se v Kyjevě platí spíš kartami, které nekradou). V obchodech prý základní potraviny stále jsou, a lidé se snaží předzásobit na několik dní, aby případně zvládli přečkat nálety v krytech. Opět mi potvrdili informace, co říkal pan farář či se píše v médiích. A ve zkratce - ruská armáda útočí na civilní cíle, střílí po dětech, neštítí se ničeho a páchají jeden zločin za druhým.

Během cesty však došlo i na příjemnější témata, kdy jsme se vzájemně učili slovíčka svých jazyků nebo jak díky vyslovení jednoho slova poznáte jestli mluvíte s Ukrajincem nebo Rusem. Silným okamžikem cesty bylo také to, když maminka říkala dětem, že na polské hranice nám zbývá asi 20 minut a holčičky na to reagovali slovy “je, tady na nás už nikdo nebude střílet a nebudou nás budit sirény”.

Místem setkání s přáteli z Varšavy, kteří je vezli k sobě domů byl Dukelský průsmyk – pro mě hrozný paradox, že jsem vezl lidi prchající před ruskou armádou na místo, kudy Rudá armáda při osvobozování vstoupila na území tehdejšího Československa. Setkání s jejich dalším odvozem bylo velmi radostné. Loučení mezi námi proběhlo velmi mile a končilo slovy “Slava Ukrajini!”. Celé zhruba 3 hodiny pro mě byly tak silné, že po rozloučení a nasednutí zpátky do auta jsem se rozbrečel a trvalo mě téměř hodinu, než jsem byl schopen opět řídit.

Návrat na hranice

Po návratu z Dukly jsem šel přímo k hraničnímu přechodu přibližně o půl dvanácté večer, kde na mě měla čekat jedna paní z Užhorodu, která už několik let pracuje v ČR a na Ukrajině nyní byla na krátký čas za rodinou a přáteli. Setkání proběhlo a já mohl začít obsazovat další 4 volná místa v autě.

Během čekání na doplnění posádky jsem se dal do řeči s pomocníky z Maltézkého řádu, kteří pomáhají s organizací odvozů. Nejen jim patří velký obdiv, jedou do posledních sil, v podstatě nespí, … A víte co? Po asi 5 minutách jsem zjistil, že jsou z Česka. Proč až po 5 minutách? Na hranicích se běžně kombinuje čeština, slovenština, ukrajinština, ruština a angličtina. Po celém dni, kdy jsem všechny tyto jazyky vystřídal jsem už nevnímal, jak kdo mluví. Všichni tři, co měli tu noc “směnu” byli v mém věku a rozhodli se sami od sebe jet pomoc. Jedna slečna v tu chvíli už 48 hodin nespala, měla nařízeno 1100 km (brala to ještě přes Polsko) a hned po příjezdu do Vyšných začala pomáhat. 

Odvoz dalších a cesta domů

Po dvou hodinách spánku a jedné hodině domlouvání osádky mě nasedla paní z Užhorodu a tři paní z Oděsy do auta a vyrazili jsme na cestu. Paní z Oděsy cestovaly 3 dny přes Ukrajinu, každá jen s kabelkou a malým batůžkem. Vezl jsem je do uprchlického centra v Žilině.

O jejich příběhu moc nevím, protože byly značně unavené a psychicky vyčerpané situací. Evidentně však jejich odchod byl velmi rychlý - nevěděli, zda-li jim budou na Slovensku fungovat platební karty, kde se ubytují, co a jak mají dělat. Prostě se jen rychle sbalili a jeli do neznáma. Při vysedání v Žilině jedna z nich řekla, že uprchlické centrum vypadá pěkně, druhá na to odpověděla (nebylo třeba překládat, kontext byl zcela jasný) “ať je to tu jakékoliv, hlavně že tu není Putin”. 

Paní z Užhorodu jsem dovezl do Brna, zařídil jí lístek na vlak do Ústí nad Labem a rozloučil se s ní.

Na závěr

Celá cesta mi trvala 33 hodin, ze kterých jsem spal 2 hodiny a 23 hodin strávil za volantem. Celkově jsem ujel 1400 kilometrů a podařilo se mi odvézt 9 Ukrajinců do bezpečí. Celá naše skupina pak dohromady převezla 46 lidí.

Závěrem bych chtěl říct, že celá cesta byla jak fyzicky, ale především psychicky náročná, ale rozhodně se necítím jako hrdina, to je někdo jiný. Všechny příběhy a situace, jsou obrovsky silné a budu je zpracovávat dlouho. Pokud by si o tom se mnou či dalšími chtěl někdo popovídat a dozvědět se i další příběhy, ať mi napíše. A pokud se až sem dočetl někdo, kdo to vše popírá, tak ať mi napíše taky.

A ještě jedna otázka na zamyšlení - Kdybyste museli narychlo odejít ze svého domova a měli jen malý batůžek, co byste si do něj vzali?

Nakonec bych chtěl ještě poděkovat všem řidičům, co se toho účastnili se mnou - Honza, Dušan, Lukáš, Honza, Ivo, Petr, Renda, Radim - a smeknout obrovskou poklonu před všemi, co na hranicích pracují - od starostů, přes pana faráře až po dobrovolníky z celého Československa (včetně Podkarpatské Rusy).