12. 3. 2022

Dostal jsem horalku = jsem v bezpečí - Když jsem to slyšel poprvé, taky mi to přišlo neuvěřitelné, ale přesvědčil jsem se, že to tak pro některé je.

Cesta do Vyšného Nemeckého

Po týdnu se někteří z nás rozhodli uskutečnit další cestu s pomocí na hranice s Ukrajinou. Vyjížděl jsem ve středu v pět ráno, další dvě auta o něco později. Po cestě jsem měl dvě zastávky, s nakládkou humanitárního materiálu - ve Velkých Hostěrádkách a na evangelické faře v Kloboukách u Brna. Po nakládce následovala už známá téměř 600 km dlouhá cesta do obce Vyšné Nemecké.

Pomoc na místě

Po minulých zkušenostech, jsme se rozhodli na hranicích strávit více času a více se zapojit do dobrovolnické práce, protože jak už víme, na hranicích je každá ruka dobrá, i když můžete pomoc třeba jen na hodinu. Domluvili jsme se s panem starostou na možnosti přenocování na obecním úřadě a měli tak jistotu, že budeme moci pomáhat odpoledne/večer a druhý den dopoledne/odpoledne. 

Do Vyšného jsem dorazil po druhé hodině odpoledne, vyložil část věcí na úřadě a zbytek na místní faře. Otec František už zajistil větší sklady v nedalekém městečku Sobrance a na faře je tak méně věcí pro aktuální rychlou potřebu, na kterou došlo i během naší návštěvy. Věci které jsem dovezl se na faře dlouho neohřály, protože byly rychle naloženy na auta, která jela na hraniční přechod v Ubľe, kde se nakládal kamion, který ještě ten večer přejížděl hranice a měl namířeno do sirotčince, kde byly děti o hladu.

Jakmile jsem všechno vyložil, vrátil jsem se na úřad s nabídkou pomoci. V tu chvíli byl na úřadě poměrně klid, ale i tak jsme s místními vyložili a naložili několik aut s pomocí, mezi nimi byla i dodávka, se kterou jezdí každý den slovenský konzul na ukrajině přes hranice. V dodávce má naloženo vždy to, co je akutně potřeba a daří se mu vozit i zdravotnický materiál.

V mezičasech jsem se s místními bavil o aktuální situaci, ale i o poměrech na celnici před začátkem invaze. Jeden mi například říkal, jak jeho čtyřčlenná rodina pomáhá už od začátku a na úřadě se po dvou střídají na 12hodinové směny a jen si předávají klíče od domu. Opět zazněla i stížnost na slovenskou vládu, která nebyla poslední stížností na ni, co jsem ten den slyšel. Regionální úřady se snaží situaci řešit, ty v Bratislavě však nikoliv. Slíbené vyhřívané stany i po týdnu a půl stále nejsou na hranicích, materiální pomoc proudí jen o lidí, nikoliv od státu.

Během mého setrvání na úřadě probíhalo rokování starostů z okolí a jak pomocníci říkali “jinak než buchat panáky do sebe, to už bohužel nejde”. Všichni tam spí pár hodin denně, odchází pozdě v noci a do práce se vrací hned brzo ráno už 14 dní. Asi si tak dokážete představit reakci všech na informaci od vlády, že stát situaci zvládá a dalších dobrovolníků není třeba, která se objevila ten večer ve slovenských médiích.

Kolem šesté dojeli naše zbylé dvě auta, s řidiči Honzou a Lukášem, který měl spolujezdkyni Majdu, která je studentkou žurnalistiky a jela na místo za cílem udělat reportáž z místa, která bude cílená na dobrovolníky, ale i ukrajince. Vykládka opět probíhala na úřadě a na faře, kde nám bylo nabídnuto kafe, čímž začala další kapitola naší cesty…

Večer na faře

Než otec František kafe uvařil kafe, u čehož řešil i odvoz dalších kamionů, jsme se bavili s jeho pomocníky z Oravy, kteří už týden na faře pomáhají. Povídali o různých příbězích lidí, co z Ukrajiny uprchli, o měnící se situaci na hranicích nebo právě o tom, co uprchlíky uklidní a uvědomí je, že jsou v bezpečí.

Situace za hranicemi se zhoršuje nejen po válečné stránce, ale také humanitární. I když se za poslední 3 dny podařilo otci Františkovi převézt asi 10 kamionů pomoci a dalším organizacím také, stále je to málo a za hranicemi je hlad. Nejen v uprchlickém táboře, ale i jinde. Slyšeli jsme například o klášteře se 200 řádovými sestrami, které 4 dny nic nejedly a vzdávají se jídla ve prospěch dětí.

Bohužel se mezi Ukrajince dostávají manipulativní videa o tom, že na hranicích je zabijí, jídlo je otrávené a podobné hrozné věci. Nic z toho samozřejmě není pravda, avšak někteří jsou pak bohužel nedůvěřiví. Důležitou roli tak hrají faráři z okolí nejen řeckokatolické eparchie, ale také jiných církví, kterým někteří uprchlíci, jako jediným věří. Faráři je uklidní po psychické stránce a vysvětlí, že na Slovensku už jim nic nehrozí. Zaznělo právě i to, že malé děti, když dostanou od dobrovolníků malou čokoládu nebo sušenku, je to pro ně signál, že už jsou v bezpečí, rozbrečí se radostí a uklidní se.

Káva byla uvařena a vedle ní nám na stole přistály i kalíšky s kořalkou. Otec František, jak později přiznal, potřeboval “normální chlapský pokec” a trochu klidu a odpočinku. V tu chvíli bylo jasné, že jsme mu další kořalku z Brna nedovezli zbytečně. Začali jsme bavit i o jiných tématech než je aktuální krize. Za sebe můžu říct, že jde o výjimečného člověka, do kterého bych neřekl, že je farář. Přiznali jsme, že jsme ateisté, načež nám řekl, že pokud jsme tady a pomáháme, tak víru v sobě máme, jen jsme ji ještě neobjevili. 

Postupně jsme bavili se dál i o církevních věcech a já se zeptal, jestli nabídka na večerní prohlídku kostela, která zazněla odpoledne stále platí. Platila, nalil nám další kořalky, připili jsme si na další dva kamiony s pomocí, které před chvílí překročili hranici a šli do kostela. Kostelík, který zvenku vypadá malý je uvnitř ještě menší, za to však jednoduše a vkusně vyzdobený. Ač mělo původně jít jen o rychlou prohlídku kostela, došlo nakonec na zpívanou modlitbu následné asi 20minutové kázání, které mě osobně velmi zaujalo, protože nebylo příliš formální, ale vztažené nejen k našim životům, našemu setkání, ale také současné situaci.

Večerní pomoc na hranici

Návštěva kostela byla silně emotivní a po ní jsme si ještě na chvíli šli sednout na faru a následně se přesunuli zpátky na úřad. Jelikož bylo teprve po desáté večer, věděli jsme, že máme ještě čas, než půjdeme spát a tak jsme šli na hranici s nabídkou pomoci. Lukáš s Majdou natáčeli reportáž a já se nabídnul organizaci Člověk v tísni, že mám pár hodin čas a ať mi klidně přidělí jakoukoliv práci. Nabídku ochotně přijali, dostal jsem reflexní vestu s logem organizace a byl poslán do velkého stanu, kde lidé čekají na autobusy.

Situaci na hranicích bohužel aktuálně ztěžuje zákaz nočního vycházení na Ukrajině. Přes hranice se tak dostává méně lidí. V uprchlickém táboře v Užhorodě, kde ještě před týdnem bylo 12 tisíc lidí je nyní už 50 tisíc. Podle dobrovolníků i místních se v příštích dnech očekává další vlna uprchlíků a zhoršení situace.

Přiliv lidí tak večer a v noci je minimální, protože jsou to už jen ti, kteří zůstali ve frontě před celnicí po začátku zákazu vycházení. Nicméně o každého, kdo k nám do stanu přišel jsme se snažili, co nejlépe postarat. Rozdávali jsme deky, vařili kávu a čaj, dávali jídlo a pití.

Co se týče jídla, je to právě asi nejpalčivější problém, jelikož zásob není dostatek. Na hranicích je velká polní kuchyně, kde se vaří polévky, guláš nebo ohřívají párky. I to však objemově nestačí, a proto se velkým hitem staly obložené bagety nebo čínské instantní polévky, které rychle zasytí a zahřejí. V těchto chvílích se mi potvrdilo, že dostání horalky je pro některé signál bezpečí.

Většina lidí je ráda, že přešli hranice a sami si o nic neřeknou, je tak potřeba jim pomoc dále nabídnout a i pro nás obyčejné sušenky každému jednotlivě nabídnout. Uvědomil jsem si, že všichni v tu chvíli řeší jen to nejzákladnější. Maminky si tak pro sebe nic nevezmou a dají vše dětem. Je tak potřeba vysvětlit, že i ony musí něco jíst.

Noc pokračovala, vypravili se dva autobusy do Prahy, ale ve stanu bylo stále hodně lidí. Nachystali jsme jim tak ze složených párty setů, na kterých byly položeny vrstvy karimatek a dek, provizorní ležení k přenocování. Po druhé ranní jsem odcházel na úřad a kolem třetí jsem se ubral ke spánku. 

Druhý den na hranici

V 7 ráno jsem vstal, nasnídal se, zhodnotil s místními aktuální situaci a šel opět pomáhat na hranici do stanu. Ve stanu mě čekala stejná práce jako minulou noc, jen ve větším shonu a objemu. Největší nápor začal po desáté dopoledne, kdy se přes hranice dostávalo první větší množství lidí po zákazu vycházení. Vypravoval se v podstatě jeden autobus za druhým a ve stanu se nám střídali desítky lidí za hodinu. V životě jsem asi neudělal tolik káv jako za tento den.

Na 12. hodinu jsme byli pozváni ještě s dalšími dobrovolníky na oběd na faru. Dobrý zvěřinový guláš zahřál. Po obědě přišla paní farářová s informací od její známé, která pomáhá na hranicích, že mezi celnicemi uvízlo 5 autobusů maminek s dětmi a  emají co jíst a dlouho před tím také nejedli. Zorganizovala se rychlá akce, Honza, který byl aktuálně na velkém nákupu se rychle vrátil a naštěstí měl nakoupené vše co bylo potřeba - od kapsiček až po bagety. Vše se tak přeložilo klukům farářům do dodávky a ti hned jeli na celnice s pomocí.

Po obědě jsem se šel nahlásit Maltézkému řádu se svou kapacitou odvozu směr Brno či Bratislava a šel ještě pomáhat do stanu. Před pátou hodinou jsem dostal informaci, že mě do stanu vedou dvě maminky a 3 děti, které potřebují do Bratislavy. Uvařil jsem jim kávu a čaj, nabídnul jídlo a poté jsme se mohli odebrat na cestu.

Cesta do Vídně

Když jsem od maminek zjišťoval jaké jsou jejich plány v Bratislavě, řekli mi, že tam jen přespí, aby mohly jet druhý den do Vídně a následně do Innsbrucku za kamarádkou. Bez váhání jsem jim nabídnul, že je odvezu rovnou na nádraží do Vídně. 

Vyjížděli jsme po páté odpoledne. Jedna maminka měla 32 let, je ekonomkou a cestovala se svým 5letým synem, druhá měla 34, je zpěvačkou a cestovala se svými 7 a 9letými syny. Všichni byli z Kyjeva, na hranice cestovali 4 dny. Po nasednutí do auta se nejmladší z dětí rozbrečel. Po cestě se pak několikrát ptal, proč nejsou doma, kde je táta, že ho chce vidět, apod.

Během cesty jsme moc jejich příběh neřešili. Sám jsem moc nechtěl, protože maminky vypadaly poměrně klidně, a tak jsem je nechtěl zbytečně stresovat. Bavili jsme se o jiných věcech a naučili se vzájemně několik slovíček z našich jazyků. Po cestě jsem jim ukazoval nasvícené slovenské hrady nebo Tatry. Co však bylo pro maminky nejsilnější byly nasvícené dálniční mosty do ukrajinských barev, podobně nasvícené budovy v Bratislavě nebo casino před Vídní.

Na vídeňské nádraží jsme dorazili po půl druhé ráno, kde aktuálně pomáhá Červený kříž, od kterého jsem zjistil informace o cestování zdarma s ukrajinským pasem a možnostech pomoci na nádraží a přetlumočil je maminkám. Vlak do Innsbrucku odjížděl v 5:30.

Po ujištění, že jsou všichni v bezpečí a je o ně postaráno jsme se před třetí ráno rozloučili a vyměnili si kontakty. Já pokračoval s návratem do Brna. Maminky s dětmi před desátou ráno dorazili do Innsbrucku a nyní už jsou v bezpečí.

Na závěr

Závěrem bych chtěl říct, že pokud chcete aktuálně pomoci, hlavní prioritou je rychlé jídlo - bagety, konzervy s jídlem, polévky, sušenky, kapsičky. S horkou vodou a ohříváním není na hranicích problém. Za hranicemi je to už horší, ale od toho jsou pak bagety a kapsičky.

Situace se mění každou hodinou, po organizační stránce se stále zlepšuje, po humanitární bohužel zhoršuje. Dobrovolníků je stále potřeba a nových moc nepřibývá.

Povídání zakončím myšlenkou otce Františka - to co se děje na slovenské straně hranice je to, co bůh chce, a za ukrajinskou hranicí je to produkt fanatismu jednoho člověka.