Půl roku poté. Ano, tato událost se stala před půl rokem, avšak až teď jsem se dostal k tomu celé to popsat. Rád bych v následujících několika odstavcích popsal vše kolem mého rozříznutého ukazováku, hlavně to, co Vás bohužel může v nemocnicích během jedné návštěvy potkat. Nechci házet všechen zdravotnický personál do jednoho pytle, ale to, na co jsem narazil, byl vážně smutný případ. Některé informace jsou od mých kamarádů, kteří po celou dobu byli se mnou a pomáhali mi.
Jak to začalo?
Uzavírali jsme naši chalupářskou sezónu s našimi kamarády z Krumvíře u nás na chalupě. Vína bylo dost a postupně se pilo, tudíž i došlo na otevírání dalších sedmiček. Šel jsem do kuchyně jednu otevřít, špunt se ale bránil, a proto jsem ji uchopil mezi nohy a zabral jsem. Sedmička byla nejspíš vadná, a proto se hrdlo ulomilo, můj ukazováček na pravé ruce se smekl po lomu a zranění bylo na světě.
Sháníme odvoz na pohotovost
"Sakra to valí!", zařval jsem. "Tohle musí jít na šití!" řekla Denda a hned mě začala přiškrcovat přísun krve do prstu a uklidňovat mě. Rána byla přes celý "ohyb" u kloubu posledního članku prstu i mimo něj a bylo nám jasné, že je až na kloub. Až druhý den jsem se dozvěděl, že pode mnou zůstala pěkná kaluž krve... Nikdy bych nečekal, že může z jednoho prstu tak stříkat krev.
Byl pozdní večer, Mikuláš a ještě ke všemu pátek - najít osobu s řidičákem, která by nenadýchala bylo opravdu složité. Nicméně se nám to podařilo. Během shánění odvozu jsem dokonce ještě stihl nadiktovat závěť, pro případ, že by se to doktorům nepodařilo.
A jak se Vám to stalo?
Po asi půlhodinové cestě jsme dorazili do nemocnice v Kyjově a po příjmu a asi hodinovém čekání jsem byl zavolán na sál. Hned prvních pár následujících vteřin mě dostalo do pocitů "tohle bude těžký, drž se". Proč? Společně se mnou šla, na mé přání, i Denda, chtěl jsem ji jako psychickou podporu. "Co tady chcete?!", zařvala na ni zdravotní sestra (dále jen sestra). "Rád bych ji tu měl jako psychickou podporu," řekl jsem. "To přece musíte zvládnout sám! A vy slečno běžte ven!", odvětila sestra. Jistě, chápu, že z hygienických důvodů to nejspíš nejde, ale může se to řict i jiným způsobem a hlavně tónem.
Mé zděšení pokračovalo. Došel jsem do přípravné místnosti a sestra mi říká: "Tady si dejte návleky a běžte dál." "Nemohla byste mi je prosím dát Vy?", poprosil jsem a podíval sem na můj zavázaný prst, který jsem si držel druhou rukou, aby obvaz nepadal. "No dobře, tak Vám je nasadím, když nejste schopnej," řekla naštvaným tónem sestra. Nevím, jestli jsem udělal něco špatně, ale opravdu nebyla jiná možnost, než ji poprosit.
Po příchodu na sál jsem si lehnul na lůžko, sestra mě sundala obvaz, řekla ať počkám a odešla. Já zůstal sám na sále s krvácejícím prstem. Ano, nekrvácel jsem moc, ale otázka zůstává - také by odešla, kdyby jiný pacient krvácel ještě více?
Došlo na šití, řez byl opravdu hluboký, což potvrdil i sám doktor a když jsem mu řekl, že je to nejspíše až na kloub, sestra odvětila: "Tak proč jste si to rovnou nezašil sám, když jste tak chytrej?" Mezitím došla na pomoc i druhá sestra, už podle prvního pohledu stejného naladění jako její kolegyně.
Teď začala ta pravá komedie, vrchol celého šití. "Sestro, potřebuji pálení," řekl doktor. Sestry přivezly starodávný přístroj s dráty, které jsme používali na měření ve škole a jsou zhruba 80-tých let. Během chvíle jsem dostal jednu elektrodu (destičku) pod tělo a hned na to slyším jednu ze sester jak říká: "Katoda nebo anoda? Já nevím kam co zapojit." Druhá sestra na to řekla: "Nějak to tam zapoj, to pojede." "Nejede," říká první sestra. "Tak to nějak pomačkej, ať se to probudí," odpověděla jí druhá. "Jejda! Já to zapomněla dát do zásuvky," náhle vykřikla první. Ano, i takto mohou sestry pracovat s přístroji. A ten komentář k tomu nebyl zrovna uklidňující.
Během šití se mě doktor zeptal: "A jak sem Vám to stalo? Mikuláš co?" "No, měli jsme na chalupě uzavírání chalupářské sezóny a já otvíral sedmičku, co pukla u hrdla... Ale tak co, o devítiprstým programátorovi ještě nikde nepsali..."
Při odchodu z nemocnice nás čekali ještě dvě znepokojující zprávy. Ta první byla ztráta kartičky pojištovny sestrami, které ji naprosto zapřely a ta druhá byla informace o tom, že za vjezd do nemocnice se hradí poplatek 100,- /Ten bych ještě chápal/ a za výjezd dalších 40,- To už mi přišlo méně pochopitelné.
Ale abych tu nebyl jen negativní. Musím pochválit práci pana doktora, který mě prst dobře zašil a dnes s ním můžu, ač omezeně, hýbat. Určitě se všechny sestry nechovají stejně, hned v pondělí jsem měl naprosto opačnou zkušenost. V Dětské nemocnici na převazu byly sestry hodné a milé.
Na závěr bych také chtěl poděkovat všem, kteří mi jakkoliv pomohli, od psychické podpory, přes odvoz do nemocnice až po zametání střepů. Díky!